Praha byla vždy místem, kde se věci ne vždy odvíjely podle plánu. Například první pokusy o protipovodňová opatření nečekaně situaci zhoršily, a podobný zmatek provázel i snahu o přesné měření času.
Kdysi dávno si Pražané nastavovali hodiny podle praporku, který se vyhazoval z Klementina. Byla to sice zajímavá podívaná, ale brzy se začalo ozývat reptání, že praporek není dobře vidět. A co s tím? Samozřejmě, že se hledalo jiné, „geniálnější“ řešení. A tak přišel na řadu dělobuch, který měl být odpálen na Slovanském ostrově a jehož ohlušující rána měla celému městu oznamovat přesný čas.
Jenže, jak to tak bývá, stížnosti neustaly. Lidé na Starém Městě si stěžovali, že zvuk dělobuchu je slabý a sotva slyšitelný. Radnice tedy pověřila nápravou situace mistra ohňostrojů Bohumila Hájka, který se do práce pustil s velkým nadšením. Hned druhý den odpálil dělobuch, který s ohromujícím obloukem vystřelil nad Staroměstské náměstí a následně explodoval.
A byla to rána, na kterou nikdo jen tak nezapomněl! Kdo měl uši, ten ji slyšel – a nejen slyšel, někteří se přímo vylekali k smrti! Úředníci na radnici prý dokonce popadali ze židlí a město zaplavila stížnost, že kdosi doma v šoku spadl z postele.
Všude zavládl chaos, ale ten byl nic proti škodám, které způsobila tlaková vlna. Okna se roztříštila po celém náměstí, a to radním zrovna radost neudělalo. Museli jednat, a tak rozhodli, že od této chvíle svěří časové znamení někomu, kdo to opravdu umí – a tak se tohoto úkolu zhostila armáda.
Od té doby udával časový signál výstřel z děla na návrší nad Bruskou.
Čas běžel a Praha se měnila, stejně jako okolní svět. S příchodem moderních technologií se časový signál začal přenášet i rádiem. Už v prosinci 1924 ho mohli slyšet nejen Pražané. Signál gongu, který byl vybrán, byl sice dostatečně výrazný, ale pro přesné seřizování hodin ne zcela vhodný. Navíc, přiznejme si to, nebyl ani úplně přesný.
Po roce přišel nový signál – pětisekundové písknutí. Přesnost se sice zlepšila na dvě sekundy, ale stále to nebylo ono. A co hůř, signál se vysílal jen jednou denně, ve 22:00, a to ještě ne o víkendech.
Časové znamení se od té doby mnohokrát změnilo. Začalo se vysílat častěji a získalo podobu odbíjení čtvrthodin, jak ho známe z kostelních hodin. Jednu dobu to bylo komorní „a“, později nahrazené pípnutím o frekvenci 1000 Hz. Do vysílání se přidalo i hudební podbarvení a nakonec přišlo i zpoždění.
Proč zpoždění? Inu, Český rozhlas dnes vysílá signál přes satelity, které se nacházejí ve výšce 36 000 kilometrů nad zemí, což by způsobovalo zpoždění o čtvrtinu sekundy. A tak se dnes časové znamení vysílá o tu čtvrtinu sekundy dříve.
A nejen v Praze, ale i daleko za jejími hranicemi…