V přízemí majestátního svatovítského chrámu, pod impozantní hlavní věží, se nachází kaple, která nese jméno Házmburská. Svůj název získala po slavném arcibiskupovi Zbyňkovi Zajícovi z Házmburka, jenž za dob husitských nejprve stál na straně Jana Husa, ale později se obrátil proti němu. Nechal spálit Wycliffovy spisy a Husa uvrhl do klatby. Jeho spor s králem Václavem IV. ho donutil prchnout do Uher, ale na své cestě v Prešpurku, dnešní Bratislavě, podlehl osudu a zemřel. Pohřben byl právě v Házmburské kapli, která se tak stala jeho posledním odpočinkem.

Léta plynula, a s nimi i klidné dny Prahy, než se nad městem rozhořel velký požár. Ten vypukl při opravě paláce Smiřických na Malé Straně a jeho plameny zuřivě přeskakovaly z jednoho domu na druhý, až se dostaly i k chrámu sv. Víta, který také neunikl poškození. Byla to těžká doba a Praha se jen pomalu vzpamatovávala z rány, kterou jí oheň zasadil.

Házmburská kaple, poničená a zubožená, začala postupně chátrat. Přestala sloužit svému původnímu účelu a zvoníci si ji proměnili v nevzhledné skladiště, kde byste našli všelijaké harampádí, ale zbožného člověka stěží. Kaple byla uzavřena a po dlouhá léta opuštěna, bez jediného slova modlitby, které by její zdi znovu oživilo.

Jednou, po odbytí klekání, zamířil jeden ze zvoníků namísto domů do malostranského pivovaru „U Splavínů“. Povídalo se, že sem prý chodíval i místní vodník, ale to už je zcela jiný příběh. Zvoník pil a když se blížila půlnoc, rozhodl se, že se vydá domů. Jak se však blížil ke katedrále, strach ho začal svírat stále více. Snad se bál točitých schodů vedoucích do jeho místnůstky, snad měl obavy z toho, že jeho žena se probudí a dá mu co proto. Nakonec se rozhodl, že přespí přímo v katedrále, a tak se natáhl v Házmburské kapli.

Ticho, které v kapli vládlo, ho však neznepokojovalo. Zanedlouho usnul, bez povšimnutí kolem něj zůstaly epitaf Octavia Spinoly, podkoního císaře Rudolfa II. z roku 1592, i náhrobky pánů zde pochovaných. Avšak jeho klidný spánek brzy přerušilo něco nadpřirozeného. Kaple se náhle rozzářila prudkým světlem a v té záři se zjevila postava v bílé kápi.

Postava, kterou okamžitě poznal jako přízrak samotného arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka, se na něj zle obořila. S výčitkami mu připomněla nejen jeho opilost, ale i tu drzost, kterou projevil, když si dovolil spočinout na svatém místě, kde na vzkříšení čekají vyvolenci Boží. „Nikdy sem již v tomto stavu nechoď, neb neštěstí tě potká!“ pronesla přísně a poté zmizela, stejně rychle, jako se zjevila. Záře pohasla a kaple opět potemněla.

Zvoník, vyděšený k smrti, nečekal ani vteřinu a prchal, co mu síly stačily. Když dorazil domů, jeho žena s hrůzou zjistila, že její muž během toho krátkého okamžiku zcela zešedivěl.

Tato hrůzná zkušenost ho pronásledovala dlouho poté. Ačkoliv byl ještě mladý a chlubil se kšticí černou jako havran, teď se mu v zrcadle odrážel pohled na stařecké vlasy. Přízrak arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka ho tak vyděsil, že si navždy pamatoval varování, které mu bylo dáno.

A tak zůstává Házmburská kaple tichým svědkem tohoto podivného příběhu. I když dnes znovu slouží svému účelu, její zdi stále šeptají o oné noci, kdy se zde zjevil přízrak, aby připomněl, že posvátná místa zaslouží úctu i po staletích.