Léta Páně 1621 se nad Prahou stahovala temná mračna. Staroměstské náměstí, které obyčejně pulsovalo životem a trhy, se jednoho osudového dne stalo dějištěm krvavé tragédie, která se hluboko vryla do paměti českého národa. Na rozkaz habsburského císaře mělo být vykonáno exemplární potrestání těch, kteří se odvážili postavit proti moci říše – poprava sedmadvaceti českých pánů.
Kat Jan Mydlář a jeho pomocníci vystavěli na náměstí lešení, které bylo dvacet kroků dlouhé i široké, a celé ho zakryli černým suknem, jako by chtěli utlumit hrůzu, kterou mělo to místo brzy zažít. Dřevo použité na stavbu pocházelo z krovů Týnského chrámu, který nedávno vyhořel a jehož dřevo bylo na náměstí dočasně složeno, než bude chrám opraven. Osud však rozhodl jinak.
Když 21. srpna kolem desáté hodiny dopolední kat Mydlář dokončil své děsivé dílo, zůstalo lešení potřísněné krví české šlechty, rytířů a měšťanů. Dřevo bylo poskvrněno, a proto jej již nebylo možné použít na krovy svatostánku. Zůstalo tedy ležet na náměstí, opuštěné a obávané, zatímco mezi lidmi se začaly šířit hrůzostrašné pověsti o tom, co se v těchto hromadách prken a trámů děje po nocích. Nikdo se neodvážil přiblížit, natož se dotknout dřeva, které se zdálo být prokleté.
Císařští úředníci brzy nařídili katovi, aby veškeré dřevo odvezl na mrchoviště a tam je spálil. Avšak než se tak mohlo stát, přihlásili se řeholníci řádu Milosrdných bratří s prosbou, aby jim podle starých tradic bylo dřevo vydáno. Chtěli ho použít na stavbu domku pro svůj špitál, dnešní nemocnici Na Františku. Věděli, že toto dřevo nese těžké břímě, ale věřili, že ho mohou posvětit a dát mu nový účel.
Z mohutných klád vytvořili krovy, a z prken vytesali třicet schodů, které nazvali „Miserere“, podle žalmu „Miserere mei Deus“, který se modlí za duše mrtvých. Tyto „schody slitování“ se staly posvátnými a lidská ruka se jich nesměla dotknout bez úcty a pokory. Po staletí se jimi nesla modlitba za spásu duší, které na tomto světě skončily tak tragicky.
Řád Milosrdných bratří obdržel také dřevěný kříž, který stával nad špalkem, kde kat stínal hlavy odsouzených. Tento kříž byl umístěn do výklenku ve středu schodiště „Miserere“, kde dlouho připomínal ty, kteří na Staroměstském náměstí zaplatili nejvyšší cenu. Vše bylo pečlivě zapsáno do řádové kroniky, aby se na tento smutný příběh nikdy nezapomnělo.
Krví potřísněné schody se dochovaly až do dnešních dnů, i když klášter i špitál se dávno proměnily v nemocnici Na Františku. Přesto ani po tolika staletích někteří lidé v těchto místech necítí klid. Možná je to vzpomínka na temnou pobělohorskou minulost, která i dnes, ač našim očím skryta, stále zůstává vryta do těchto kamenných schodů jako němý svědek krvavých dějin našeho národa.
