Hrabě Harrach byl šprýmař par excellence, a jeho ztřeštěné kousky se v Praze staly legendárními téměř přes noc. Sloužil jako c.k. setník v pluku Oldřicha Kinského a po skončení sedmileté války se usadil v pražské posádce, kde jeho smysl pro humor našel ideální půdu pro své hrátky.

Jednoho dne, když se procházel klikatými uličkami Prahy, ocitl se v Perlové ulici a tam spatřil knížecí kočár, který tiše postával u kraje cesty. Kočí, unavený čekáním na svého pána, si zdříml na kozlíku, spokojený a nic netušící. Hraběti se okamžitě rozsvítily oči – tohle byla šance, která se neodmítá. Naproti přes ulici se ve výloze krámu vlásenkáře vyjímala elegantně oblečená figurína gentlemana. Harrach neodolal pokušení, nahlédl do krámu, a když se ujistil, že je prostor prázdný, popadl figurínu a s hbitostí a šibalským úsměvem ji vsadil do knížecího kočáru.

V mžiku seděla figurína na sedadle, dvířka byla rychle zavřená, a Harrach, teď hrající roli dokonalého lokaje, se postavil na zadní stupátko a z plných plic vykřikl: „Fahr zu!“ Kočí se s trhnutím probudil a bez zaváhání vyrazil, aniž by si všiml, že místo knížete veze voskového gentlemana. Harrach zatím nenápadně seskočil na zem a z ústraní se pobaveně díval, kam až kočí dorazí.

Kočí, zcela ponořený do své práce, se hnul směrem k majestátnímu Karlovu mostu. Kolemjdoucí, kteří si všimli podivného pasažéra v kočáře, se začali zastavovat a smíchem se shlukovali kolem projíždějícího vozu. Ale kočí, stále nevědomý, uháněl dál, až pod mohutnou Mosteckou věží došlo k nečekané události – figurína se v prudkém pohybu uvolnila a s hlasitým třeskem prorazila hlavou sklo kočáru.

Kočí, který ve své panice uvěřil, že knížete postihla mrtvice, okamžitě zastavil a vyrazil na pomoc. Když však otevřel dvířka, s hrůzou a ponížením zjistil, že celý ten čas vezl jen figurínu. Mezitím se kolem kočáru shromáždil dav lidí, kteří se smíchem nemohli udržet na nohou, zatímco krev kočího téměř vřela zlostí.

Na Karlově mostě však nebylo možné otočit kočár, a tak musel pokračovat až na Malou Stranu, kde konečně obrátil spřežení a uháněl zpět. Kníže Kinský, zatím rozzuřený do běla, se mezitím vydal pěšky Karlovou ulicí se svým lokajem po boku. Když spatřil rozesmáté lidi a doslechl se, co se stalo, nemohl si pomoct a musel se také začít smát. „V tom musí mít prsty Harrach!“ blesklo mu hlavou. Kdo jiný by se odvážil něčeho takového?

Ale Harrach, mazaný jako vždy, byl už dávno pryč, jeho dílo dokonáno, a tentokrát mu tenhle povedený kousek prošel bez jakéhokoli trestu.