Bývaly časy, kdy se žádný vojevůdce neodvážil vydat do bitvy bez věštby z Délf. Nad vchodem do délfské věštírny stálo psáno: Gnóthi seauton („Poznej sám sebe“) a Méden agán („Nic příliš“). Zastavil se zde před tažením i lýdský král Kroisos, když táhl proti Peršanům. “Překročíš-li řeku Halys, zničíš říši velikou“, věštila mu Pýthie, on řeku Halys s radostí překročil a skutečně zničil říši velikou. Tu svoji.
Málo kdo však ví, že o mnoho století později, když věštírna v Delfách dávno zanikla, postihl podobný osud i jednoho českého krále. To bylo tak.
Jakýsi věštec věstil Václavu IV, králi římskému, že zemře “před věží svatovítskou”. Král se tomu smál, ale na lehkou váhu to nebral. Věži se vyhýbal a ze své mysli pověst nepustil. Dlouho přemýšlel jak zlý osud zvrátit a došel k tomu k čemu dojít musel: pokud věž nechá zbořit, věštba nemůže najít svého naplnění a bude zlomena.
Co si usmyslel, to také nařídil vykonat a odjel na své sídlo na Novém hradě, též zvaném Wenzelsburg, který byl v nepříliš vzdáleném Kunratickém lese na ostrožně obtékané Kunratickým potokem. Leč právě zde pocítil nenadálou slabost a jsa prý zastižen mrtvicí, teprv si uvědomil, že “před věží svatovítskou” nebylo myšleno místně, ale časově – dříve než věž svatovítská bude zničena.
A tak sám král český i římský, stal se strůjcem svého osudu a naplnil tak věštbu, které se tolik obával.
Reálie příběhu
Situace v Čechách, zejména po odsouzení Jana Husa, dostávala Václav IV do svízelné situace v kterému sel čelit sílícímu tlaku volajícím po potlačení rostoucího kacířství. Václav se namísto toho, aby zaujal jasný postoj, začal stahovat do ústraní, zejména pak asi na Nový hrad u Kunratic, který nechal zbudovat roku 1411.
Právě zde ho měla zastihnout zpráva o první pražské defenestraci, která se stala 30. července 1419. Při ní byli protihusičtí novoměstští radní svrženi z oken radnice. Václav IV zemřel však až 16. srpna 1419 a dle dobových kronik se „skácel k zemi s řevem takřka lvím“.
Jako důvody jeho smrti se uvádí infarkt, mozková mrtvice a nebo také epilepsie. Na celém příběhu by však bylo podivné, kdyby se o takové události měl dozvědět až několik týdnů poté co se udála.
Obdobně nezdarem končí i hledání po bourání svatovítské věže. Velká jižní věž začala být stavěna v roce 1396, na počátku husitské revoluce byla stavba přerušena. Snad to mohlo být považováno za “bourání”? Skutečné bourání nastalo až po roce 1541, kdy si její snížení a přestavbu vyžádalo poškození požárem.