Ve zdi majestátního Clam-Gallasova paláce, který stojí jako tichý svědek dávných časů, je zasazen skvost – starobylá kašna, jejíž půvab nelze přehlédnout. Tato kašna, s výhledem na Mariánské náměstí, se stala domovem sochy dívky, jejíž krása se zdá být nadčasová. Terezka – tak ji nazývají místní obyvatelé, a přestože je vytesána z chladného kamene, její příběh je plný tepla a lidských citů.

Legenda praví, že tato socha vznikla na počest skutečné dívky, která kdysi na tomto místě žila. Terezka, dcera chudého vlásenkáře, chodívala každý den k prameni pro vodu. Její kroky vedly kolem domu bohatého mecenáše, který si jednoho dne všiml její půvabné postavy a pokorné povahy. Zatímco jiní by si její krásy sotva všimli, on viděl v Terezce něco víc – její laskavost, sílu a oddanost. Když dívka v mladém věku zemřela na zákeřnou nemoc, rozhodl se mecenáš uctít její památku a nechal vytvořit sochu, která by připomínala její čistotu a nevinnost.

Sochu vytvořil mistr Jan Práchner, slavný sochař a řezbář, jehož díla zdobila mnohá významná místa v Praze. Práchner se inspiroval pověstmi o řece Vltavě, a tak Terezku vyobrazil sedící na kamenech, s džbánky po jejím boku, z nichž vytékají dva prameny vody – symbolizující dva hlavní prameny Vltavy. Pět hvězdiček, které zdobí prameny, odkazuje na svatého Jana Nepomuckého, patrona českých zemí, jehož symboly jsou často spojovány s Vltavou.

Po mnoha letech, když se zdálo, že Terezka a její příběh upadnou v zapomnění, přistěhoval se do jednoho z domů na rohu Linhartské ulice penzionovaný rytmistr od dragounů. Tento muž, který zažil mnoho válečných hrůz, nyní trávil své dny v tichu a klidu. Z okna svého bytu měl přímý výhled na Terezku, a jak dny plynuly, jeho srdce si k ní vytvořilo zvláštní pouto. Rytmistr, nyní osamělý muž, se často díval na kamennou dívku, až se zdálo, že v ní vidí něco víc než jen sochu – jako by v ní nacházel útěchu a klid, které mu život nikdy nenabídl.

Jak plynul čas, rytmistr začal mluvit o Terezce, jako by byla živou bytostí. Lidé ho považovali za podivína, ale on se těmito řečmi netrápil. Když nadešel jeho čas, jeho příbuzní očekávali, že po jeho smrti zdědí jeho majetek. S úžasem však zjistili, že rytmistr ve své závěti odkázal desetitisíc zlatých – Terezce, té kamenné dívce u kašny! Rodina byla zděšena, zmatená a nevěřícná. Jak může někdo odkázat své bohatství soše?

Rodina se rozhodla závěť napadnout u soudu. Argumentovali, že rytmistr ztratil rozum, a proto není závěť platná. Soud nakonec jejich námitky přijal a rozhodl, že Terezka nemůže být dědičkou. Bohatství se tak vrátilo do rukou rodiny. Ale přesto se na malý okamžik Terezka stala nejbohatší sochou v celé Praze, a tento příběh se stal známým po celém městě.

Dnes, když se procházíte Mariánským náměstím, můžete spatřit kopii této slavné sochy. Originál byl v roce 1952 přemístěn do depozitáře Národní galerie, aby byl uchráněn před vandaly a zubem času. Kašna s Terezkou však stále nese ozvěnu dávných příběhů, které zůstávají nedílnou součástí kouzla Prahy.

A tak, i když už Terezka není nejbohatší sochou, její příběh žije dál a připomíná nám, že i kamenná srdce mohou skrývat hluboké city.