Na území Prahy se povídá o dvanácti branách pekelných, které se jako temná tajemství skrývají v podzemí města. Jedna z těchto bran má být ukryta pod Černínským palácem, což možná souvisí s legendární Drahomířinou propastí, která kdysi zela tam, kde dnes stojí Loretánské náměstí.
Příběh začíná dávno v minulosti, kdy kněžna Drahomíra, manželka knížete Vratislava I., byla mezi lidem velmi oblíbená. Pocházela z knížectví Stodoranů, polabských Slovanů, a když se jí narodili synové Václav, Boleslav a Spytihněv, její obliba mezi lidem ještě vzrostla. Avšak po smrti svého manžela a později i syna Spytihněva začala Drahomíra čelit neblahému osudu, který měl navždy změnit její život.
Václav, dnes známý jako svatý Václav, byl tehdy ještě nezletilý, a tak jeho opatrovnictví převzala jeho babička Ludmila. Drahomíra, která převzala vládu nad zemí do doby, než její syn dospěje, si jako rádce vybrala neoblíbené zemany Tumana a Kovana. Lidé začali věštit zlé časy, a Drahomířina popularita rychle upadala.
Spor mezi kněžnami Ludmilou a Drahomírou dosáhl vrcholu, když Ludmila zemřela za záhadných okolností na svém hradě Tetíně, kde byla úkladně uškrcena šálou. Drahomíra se pokusila zmírnit následky této strašlivé události tím, že na místě nechala postavit chrám svatého Michala, doufajíc, že nadpřirozené události, které zde poté následovaly, budou přičítány světci a ne mrtvé Ludmile.
Lid však začal Drahomíru nenávidět. Přičítali jí veškerá zla, která postihla českou zemi, a mnozí pochybovali o jejím křesťanství. Dokonce se šeptalo, že byla zapletena i do vraždy svého syna, svatého Václava, a že to byla právě ona, kdo zařídil přenesení jeho těla do kostela po jeho zavraždění.
Drahomíru pronásledovala vidina mrtvé Ludmily, jejíž pohasínající oči ji sledovaly všude, kam se hnula. Nakonec se rozhodla opustit Čechy navždy. Když se tato zpráva rozšířila, nikdo ji nelitoval. Lidé doufali, že s jejím odchodem zmizí i všechno to zlo, které její vládu provázelo.
Bylo mlhavé ráno, když kněžna vyrazila z hradu. Zahalená v černém rubáši, její spřežení uhánělo divoce přes most za hradebními zdmi. Když dorazila do míst, kde dnes stojí Loretánské náměstí, tehdy ještě háj s kostelíkem svatého Matouše, zastavil její vozka, neboť z věžičky kostela se ozval zvon.
Vozka sestoupil z kozlíku a začal se modlit. Drahomíra však, plná nenávisti, ho zlořečila a křičela na něj, aby pokračoval v jízdě. Když vozka odmítl, kněžna sama vyskočila na kozlík a práskla bičem, odhodlána zmizet z tohoto prokletého místa. V ten okamžik se země zatřásla a vozka hrůzou zavřel oči. Když je otevřel, kněžna i s kočárem zmizela – pohltila je hluboká propast, která se před ním zjevila.
Vozka se vrátil na hrad se zprávou o zmizení Drahomíry, a tak skončil její temný příběh. Nebo možná neskončil úplně. Místo propasti, kde se kněžna propadla do země, bylo považováno za prokleté. Divné zvuky a strašidelné úkazy zde byly časté, jak běsové a zatracenci v hlubinách zemských naříkali a jejich hlasy se dostávaly na povrch.
Háj zmizel, kostelík se rozpadl a na jeho místě vyrostla pověstná krčma, kde se scházeli lidé zlí a nebezpeční. Místo zůstalo obávané, a lidé se mu raději vyhýbali. Teprve když hrabě Humprecht z Černína začal stavět Černínský palác, pozemek vykoupil, krčmu nechal srovnat se zemí a jeho syn na tomto místě postavil menší kapli. Ta však také nepřežila dlouho, neboť byla zrušena císařem Josefem II. a její trosky byly použity k zasypání propasti, která kdysi pohltila Drahomíru.
A tak propast zmizela z očí světa, ale příběh Drahomíry nekončí. Za bouřlivých nocí vyjíždí z podzemí v ohnivém kočáře taženém pekelnými koňmi, z jejichž kopyt srší jiskry. Sedí na kozlíku, místo kočího, a lomí rukama, volajíc: „Bude zle, bude zle!“ Za hrozného rachotu se pak znovu propadá do země.
Kdo se jí postaví do cesty, ten nedobře skončí…
Reálie příběhu:
Kněžna Drahomíra byla skutečně manželkou knížete Vratislava I., syna svaté Ludmily. Po smrti svého manžela převzala Drahomíra vládu nad zemí, zatímco její syn Václav byl ještě nezletilý. Rozpor mezi Drahomírou a Ludmilou vyústil ve vraždu Ludmily na hradišti Tetín 15. září 921, kde byla uškrcena šálou, aby její krev nebyla prolita a ona nemohla být svatořečena. Vraždu údajně spáchali Tunna a Gommon, Drahomířini družiníci.
Drahomíra byla křesťankou, ačkoli se o ní šířily pověsti, že víru přijala jen na oko. Po smrti svého syna svatého Václava uprchla z Čech a odešla do zahraničí, pravděpodobně do Charvátska.
Drahomířina propast, o které se vypráví, je zmíněna kronikářem Karla IV., Přibíkem z Radenína. Ačkoli dnes neexistuje žádný viditelný důkaz o její existenci, legendy o pekelných branách a tajemných propastech v Praze přetrvávají dodnes.