Kdysi dávno, v tajuplných uličkách Malé Strany, žila lakomá a chamtivá žena jménem Dorota. Proslula svou bezcitností a lhostejností vůči druhým. Měla obrovský majetek, ale nikdy se nedělila s chudými a potřebnými. Její srdce bylo tvrdé jako kámen a nikdo v celé Praze ji neměl rád.

Jednoho dne k jejímu domu na břehu potoka přišel cizinec, který vypadal velmi zvláštně. Měl dlouhý plášť, černý klobouk a jeho oči zářily podivným, temným světlem. Byl to ďábel v přestrojení. Věděl, jaká je Dorota, a rozhodl se, že ji vytrestá za její lakomství.

Zaklepal na její dveře a když mu otevřela, řekl: „Dobrý den, paní Doroto, slyšel jsem, že máte velké bohatství. Jsem obchodník z dalekých krajů a rád bych s vámi uzavřel dohodu. Poskytnu vám ještě větší bohatství, než máte, ale musíte mi slíbit, že mi dáte něco na oplátku.“

Dorota, posedlá touhou po ještě větším bohatství, se zeptala: „A co bych vám měla dát?“

Ďábel se usmál a řekl: „Pouze vaši duši.“

Dorota, ačkoliv cítila zvláštní mrazení, na okamžik zaváhala, ale pak souhlasila. Ďábel vytáhl pergamen a Dorota na něj přitiskla svůj otisk palce, čímž smlouvu stvrdila. Ďábel zmizel a Dorota se smála, protože věřila, že přelstila samotného ďábla.

Ale brzy zjistila, že bohatství, které získala, ji nečiní šťastnou. Její dům se stal chladným a temným, a i když měla víc peněz než kdy předtím, cítila uvnitř prázdnotu, kterou nic nedokázalo zaplnit. Každou noc slyšela podivné zvuky, jakoby něčí kroky po schodech, a cítila ledový dech na svém krku.

Jedné noci, když bouře bičovala Prahu, uslyšela hlasité zaklepání na dveře. Když je otevřela, stál tam ďábel, nyní ve své pravé podobě – s rohy, dlouhým ocasem a očima jako uhlíky. „Je čas splatit svůj dluh,“ řekl a uchopil ji pevně za ruku.

Dorota se pokusila utéct, ale ďábel ji táhl směrem k řece. S každým krokem se její tělo zdálo být těžší a těžší, až nakonec padla na kolena přímo na břehu. Ďábel ji srazil na zem a řekl: „Budeš navždy svázána s tímto místem, jako varování pro všechny, kdo jsou chamtiví a bez srdce.“

S těmito slovy hodil Dorotu do vody, která ji pohltila. Na místě, kde zmizela, se objevil malý potok, který od té doby nazývali Čertovka. Říká se, že i dnes, když se někdo podívá do jeho temné vody v noci, může vidět Dorotinu tvář, jak zoufale volá o pomoc. A když je ticho, slyší prý šepot, který varuje kolemjdoucí před touhou po marnivém bohatství a mocí.

Od té doby se lidé na Malé Straně vyhýbají břehům Čertovky za temných nocí. Věří, že duch Doroty stále hlídá, čekající na další chamtivou duši, která by spadla do pasti ďábla a sdílela její osud.