Anenské náměstí je dnes oázou klidu v srdci Prahy, kde se staleté domy tiše noří do stínu stromů a křivolaké uličky vyprávějí příběhy zapomenutých časů. Málokdo z kolemjdoucích by si dnes dokázal představit, že právě zde, v tichu noci, se kdysi vynořovala zástupy strašidel a přízraků, jejichž kroky se nesly echem minulosti. Ale pokud se někdy za teplé letní noci zastavíte na tomto náměstí a zaposloucháte se do šepotu větru, možná zahlédnete odlesky těch dávných časů.

V uličce Na zábradlí, která vede z náměstí směrem k nábřeží, kdysi stával prastarý kostel sv. Jana Na zábradlí. Dnes byste jeho stopy hledali marně, neboť jeho posvátné zdi dávno pohltila nová výstavba činžovních domů. Avšak duch tohoto místa přetrvává a s ním i příběh, který si zdejší obyvatelé předávají z generace na generaci.

Kostel, jenž tu kdysi stál, byl svědkem nespočetných příběhů, ale jeden z nich vyniká svou tajemností a nadpřirozeným nádechem. V době, kdy už byl kostel opuštěn, jeho holé zdi a oltářní kámen byly to jediné, co zůstalo jako tichá připomínka dřívější slávy. V těchto ruinách našel útočiště Rozvoda, bývalý kostelník z nedalekého kostela Panny Marie na Louži, který také podlehl zubu času.

Rozvoda byl mužem víry, ale přesto ho sžíraly pochybnosti. Bylo správné žít na místě, které bylo kdysi posvátné, byť nyní odsvěcené? Tato otázka ho pronásledovala dnem i nocí, až jednoho večera, kdy se těžké mraky stahovaly nad Prahou, neodolal nutkání a zamířil k oltářnímu kameni. S pokorou v srdci jej políbil, jako by se tím chtěl vyrovnat se svým svědomím.

V ten okamžik se stalo něco, co by nikdo nepředvídal. Holé zdi kostela se náhle zalily jasným světlem, které se zdálo přicházet z jiného světa. Na oltářním kameni vzplály svíčky, jako by je rozsvítila neviditelná ruka, a vedle něj se objevily nádoby s vínem a vodou, připravené pro tajemnou mši. Před Rozvodou se zjevil starý kněz, oblečený v mešní roucho, a začal tiše sloužit mši za duši neznámého zemřelého.

Rozvoda, zpočátku ochromený strachem, se brzy vzpamatoval. Navyklé reflexy kostelníka převzaly kontrolu a Rozvoda, věrný svému poslání, začal knězi při mši přisluhovat, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Když mše skončila, kněz se obrátil na Rozvodu a promluvil hlasem, který zněl jako ozvěna dávno ztraceného času:

„Před mnoha lety jsem přijal peníze na mši za zemřelého, ale ve své hříšnosti jsem ji nikdy neodsloužil. Peníze jsem si ponechal, a od té doby mě duch toho zemřelého pronásledoval. Nemohl jsem nalézt klid ani v hrobě, a každou noc jsem musel sloužit tuto mši znovu a znovu, ale bez přisluhy nebyla platná. Dnes jsi mě vysvobodil a za to ti děkuji.”

S těmito slovy se kněz rozplynul do tmy, jako by tam nikdy nebyl. Světlo zhaslo, svíčky zmizely a Rozvoda zůstal sám, ponořený do hlubokého ticha noci. Kostel sv. Jana Na zábradlí byl krátce nato zbořen, ale říká se, že tento příběh se odehrál právě noc před jeho zánikem. V poslední chvíli byla vysvobozena duše nešťastného kněze, která by jinak nikdy nenašla mír.

Reálie příběhu:

Kostel sv. Jana Na zábradlí skutečně existoval. V dnešní ulici Na zábradlí, naproti současnému divadlu Na zábradlí, stála již od přelomu 11. a 12. století neznámá sakrální stavba. Tato budova byla ve 12. století zbořena a nahrazena románským tříapsidovým kostelem. Vedle kostela se nacházel hřbitov, který byl později doplněn farním hřbitovem vně budovy.

V rámci josefínských reforem byl hřbitov i kostel zrušen, a budova byla přestavěna na byty. I když se plánovalo zachovat původní podobu kostela, přilehlý činžovní dům měl několik podivně tvarovaných místností.

Navzdory snahám o zachování kostel nakonec v roce 1896 podlehl zkáze a byl zbořen. Z původní stavby se do dnešních dnů dochovaly pouze zbytky zdí v základech domů a reliéf Krista na oslu, který můžete vidět na nádvoří divadla Na zábradlí. A tak, i když je kostel sv. Jana Na zábradlí už dávno pryč, jeho příběh a příběh kněze, který našel klid teprve v poslední chvíli, zůstává neodmyslitelnou součástí tajuplné historie Prahy.